Embosovaný delfínek připlaval

Minulý týden měl švagr narozeniny, tak jsem mu šel koupit v Brně dárek. Dostal HTC Leo a přál si držák do auta – docela rozumný dárek, že? Na Google Maps jsem si našel polohu brněnského Sunnysoftu (pro zajímavost: je to kousek od Moravského náměstí, v centru IBC) a vyrazil jsem. Prodejna Sunnysoftu je taková hrozně malá špeluňka, která skoro není vidět a skoro nic v ní (na první pohled) není.

„Dobrý den, co to bude?“

„Dobrý den, já bych…eeee… potřeboval držák Brodit na HTC Leo.“ I když vím, co chci koupit, vždycky u toho vydávám zvuky jako eeeee nebo ehm a tak. Nevím proč.

(Prodavač odkráčel do zákulisí.)

„Ještě něco?“

„Ne, to je všechno.“

„Táák, bude to 650 korun.“

Hehe. Trochu ve mě hrklo, poněvadž na netu ten držák měli asi za dvě stovky.

„No… ale vždyť na e-shopu ho máte asi za dvě stovky.“

„A byl to určitě Brodit?“

„Nooo… asi ne.“

Prodavač znovu odchází do zákulisí a vrací se s tím, pro co jsem přišel.

Intermezzo: Málokdy s sebou nosím hotovost. Ani ve čtvrtek jsem jí moc neměl (tedy měl, ale ta byla určena na jiné účely).

„Můžu vám zaplatit kartou?“

Prodavač mi pokynul a vzal si kartu.

„OK, PIN a OK.“ Vždycky je to stejný. Akorát že… Do háje, jakej já mám PIN? 3, 5… ne, bylo to 5, 3… nebo to začínalo nulou? Nervozně jsem se usmál. Znáte ten pocit, když šlápnete do hovna a je vám blbý ho otřít o chodník, protože opodál někdo stojí? Vzpomněl jsem si na tu dvojici policistů, kterou jsem po cestě míjel, a očima jsem hledal telefon. Čekal jsem, kdy na mě ten prodavač někoho zavolá, abych dokázal, že ta karta je fakt moje. Nebo byla na začátku sedmička?!

KARTA VISA ODMITNUTA. Terminál se po čtyřech neúspěšných pokusech rozhodl, že srandy už bylo dost.

No… tak já vám to zaplatím hotově.“ Prodavač se na mě překvapeně podíval. Tak on ten blbec má celou dobu hotovost! Poškrtal pár věcí na faktuře (hlavně ten nápis „placeno kartou“) a něco tam ručně dopsal („hotově“). Poděkoval jsem a zmizel.

Klidně by tady můj příběh mohl skončit, kdyby hned vedle východu nestál bankomat. Jsem podnikavý chlapec, a tak jsem neváhal a zasunul. Kartu do bankomatu. Zadejte PIN. Znáte ten pocit, kdy si myslíte, že něco určitě na beton víte, a pak zjistíte, že jste se ale úplně spletli? Naťukal jsem čtyři čísla, šťastný, že jsem si na kombinaci konečně vzpomněl. KARTA BLOKOVÁNA. Pár divných zvuků a karta skončila někde uvnitř bankomatu.

Stál jsem na chodníku, díval jsem se na bankomat a čekal, jestli tu kartu třeba nevyplivne. Na silnici kolona aut. Začalo mi být horko. Hmm. Aspoň by to mohli napsat na displej, že už mi tu kartu nikdy nevrátí. V peněžence mi zůstalo pět korun.

„Dobrý den, co pro vás mohu udělat?“

„Dobrý den, zrovna se mi podařilo třikrát špatně zadat PIN (to jsem ale šikula, co?) a karta mi teď zmizela v bankomatu. Eeee…“ Už jsem opravdu nevěděl, co víc říct.

„Aha. Jediné, co pro vás teď můžeme udělat, je kartu zablokovat a požádat za vás o vydání nové karty, která vám bude doručena do patnácti pracovních dnů. Souhlasíte?“ No co mi asi tak zbývalo.

„Dobře, od 11.00 na sebe mBank bere jakékoliv riziko spojené se zneužitím zablokované karty. Nová vám přijde do patnácti pracovních dnů poštou na adresu trvalého bydliště společně s instrukcemi k aktivaci karty. Můžu pro vás udělat ještě něco?“

„Díky moc, to bude všechno. Nashledanou.“

S držákem na Leo v baťohu jsem došel domů.

„Zdarec. Těch osmdesát korun na stole bylo asi za ten nákup, že?“ zeptal se mě spolubydlící.

„Jo, prosímtě mohl bys mi je vrátit zpátky, já jsem si zablokoval kartu a nemám za co jet domů.“

Smích. Dneska připlaval nový, embosovaný, delfínek.